„Ústa jsou bránou do pekel.“
Máme problémy. Ostatně kdy lidstvo problémy nemělo? My si však myslíme, že je načase některých se zbavit. Třeba nemocí. Lidský věk nestoupá tak rychle, jak bychom si představovali, naopak degenerativní onemocnění zasahuje stále mladší a mladší vrstvy obyvatelstva. Je skutečností, že díky hygieně, očkování a antibiotikům jsme se zbavili smrtících infekčních epidemií. To byl nejrevolučnější krok v dějinách lidské zdravovědy. Od té doby přešlapujeme na místě. Chvíli lidé pasívně přihlíželi, jak věda svádí s přírodou souboj o naše zdraví a dlouhý věk, ale v poslední době si uvědomili, že musí také přiložit ruku k dílu. Lidé jako by cítili, že roky, kterých se nyní v průměru dožíváme, nejsou ještě ty pravé. Jako lékař se setkávám jak s umírajícími, tak s velmi starými lidmi. Dožíváme-li se dnes v průměru sedmdesáti a sedmdesáti pěti let, zdá se to být málo. Lidé v tomto věku ještě nechtějí zemřít. Daleko vyrovnaněji se loučí se světem člověk devadesátiletý či stoletý. Dejme tomu, že intuice lidstvu říká, že člověk potřebuje ke svému zrání právě alespoň těch devadesát let. Tak jako plod v mateřském lůně musí být nošen devět měsíců, aby se narodil zralý, tak člověk potřebuje opouštět svoji matku-zemi patrně v ekvivalentní době, aby byl rovněž hotov bez obav se pustit za dalším. K takovému dlouhému životu nutně potřebujeme pochopit jisté zákonitosti tohoto světa.
Vědci se domnívají, že osmdesát procent nemocí včetně zhoubných nádorů si způsobuje člověk sám svým počínáním. Z toho vyplývá, že radikální změnou životních návyků a životního stylu by mohlo dojít v našem zdravotním stavu k radikálnímu obratu.
Zdroj: Josef Jonáš, Křížovka života, Eminent 1996, s. 147, ISBN 80-900302-8-9
