Cukrovka

Psychické příčiny a proč ji nelze léčit přírodní medicínou

MUDr. Josef Jonáš

V posledních letech přibývá ne­mocných cukrovkou. Proč k tomu dochází? Podílí se na zvýšení tohoto onemocnění životní prostředí, nebo se radikálně zvýšila míra stresu? O tom jsme si povídali s MUDr. Jose­fem Jonášem, zakladatelem Institu­tu celostní medicíny.

Existuje nějaká přírodní léčba, která by mohla nemocné cukrovkou uzdravit, nebo jim alespoň nějak podstatně ulevit?

Když budeme hovořit o možnostech léčby cukrovky, měli bychom se pozastavit nad tím, jak toto one­mocnění vzniká. Cukrovka neboli diabetes mellitus se obecně rozděluje na dva typy. První se obvykle vyskytuje již od dětství, říká se mu juvenilní. Druhý se nejčastěji objevuje ve vyšším věku, někdy se proto také nazývá stařecká cukrovka. První typ vždy vyžaduje aplikaci inzulinu, to je jediná možnost, jak zabránit škodám, které vysoká hladina cukru způso­buje. Druhý typ je citlivý na perorální diabetika, to jsou léky, které udržují hladinu cukru v přijatelných mezích. Tyto dva typy mají různé příčiny. Předpoklá­dá se, že na počátku vzniku prvního typu cukrovky je autoimunitní porucha. Imunitní systém začne poškozovat takzvané beta-buňky, které se nacházejí ve slinivce břišní a jsou uspořádány do takzvaných Langerhanso­vých ostrůvků. Podle současných znalostí jsou tyto beta-buňky zničené a nemůže se stát, že by se probudily a jejich činnost ob­novila. Proto tedy není možná žádná léčba kromě transplantace těchto buněk a jejich nanesení do organismu. Beta-buňky se totiž vůbec nemusejí nacházet ve slinivce břišní, ta je jenom nese. Je to, jako když ptáci vysedí kukaččí vejce. Můžeme je tedy umístit i jinam do organismu, kde budou opět produkovat inzulin, ale nejsou to původní buňky dotyčného člověka.

Neexistuje tedy žádný impulz, který by poničené beta-buňky oživil? Vůbec se o něm neuvažuje? Existují nějaká pojednání, kde se píše, že nemusí být zničeny všechny beta-buňky a že se může nějakým způsobem podpořit činnost těch zbývajících. Ale de facto se to zatím nikomu nepodařilo. Jen se o tom uvažuje v teoretické rovině.

Jak je to s beta-buňkami u cukrovkářů II. typu? U nich jsou beta-buňky zachované, ale dochází k ji­ným problémům. Může se stát, že produkují chybný, nekvalitní inzulin. Nebo také může dojít k tomu, že buňky, které mají ve svalovém systému cukr odebí­rat, jsou necitlivé a vůči inzulinu rezistentní, takže na ně nepůsobí. Zpracování cukru probíhá pomocí inzulinu, cukr se pak mění na energii, na tuk a další látky. Děje se tak ve svalech, ne v mozku, v krvinkách nebo v kostní dřeni, které inzulin na zpracování cuk­ru nepotřebují, přestože jsou největšími odběrateli cukru a energie (60 až 70 procent z veškeré energie). Inzulin je potřeba v příčně pruhovaných a podélných svalech, které spotřebovávají jenom těch zbylých 30 procent energie. Pak existují ještě některé další, méně zná­mé příčiny onemocnění cukrovkou II. typu. Může nastat dlouhodobějším používáním kortikoidů, protože kortizon je antistresový hormon, který produkují nadledvinky jako protistresovou ochranu organismu. Při dlouho­dobém stresu tedy může vzniknout rezistence na inzulin a dojde ke zvýšení hladiny cukru, protože inzulin již nepůsobí, nepracuje. Tuto bariéru však lze překonat tabletami.

DIABETICI A PRAVIDLA

Souvisí onemocnění cukrovkou II. typu také s obezitou?

Ano, cukrovkou trpí obézní lidé nebo lidé, kteří jsou dlouhodobě stresováni. A pochopitelně ti, kdo jedí mnoho sladkého, protože tím vyčerpávají slinivku břišní a ta je potom přetížena a stresována z obrov­ské nálože cukru, kterou musí zpracovat. Pro srov­nání si představte, že bychom žili před tisíci lety: ne­jedli bychom žádný cukr, jeho jediným přísunem by byl jen med od lesních včel — a byl by jen zřídkakdy. Současný celosvětový průměr konzumace cukru na člověka je padesát kilogramů ročně. To znamená, že spotřeba cukru vzrostla od nuly padesátkrát a slinivka břišní je padesátkrát víc zatěžována. To je podobné, jako bychom museli padesátkrát účinněji pracovat než v běžném životě. Takovou zátěž není možné dlouhodobě vydržet a slinivka se postupně začne poškozovat. A léčit cukrovku přírodní medi­cínou nelze, protože se inzulin nikde v přírodě ne­vyskytuje. Lidé si jej občas pletou s inulinem, což je druh škrobu, který se nachází v některých rostlinách. Samozřejmě i škroby se rozkládají na cukry a slinivku břišní rovněž zatěžují.

V nabídce některých firem najdeme i byliny ze vzdálených destinací, které údajně proti cukrov­ce účinkují…

I v našem léčitelství údajně jsou — u nás je jako pomocník při cukrovce uváděný fazolový lusk. Ale není tomu tak, tyto prostředky nefungují. Říkám to tak suverénně proto, že po světě existují laboratoře, které nepřetržitě zkoumají byliny a jejich použití. Odhalují jejich účinné látky, a když se jim něco podaří najít, okamžitě to chemicky napodobují. Například jedno z velmi účinných chemoterapeutik proti rakovině je napodobeninou látky, která se vyskytuje v tisu. Pochybuji, že by těmto laboratořím unikla bylina na cukrovku, která by přinášela takový hit s vidinou velkého finančního zisku.

Máte mezi svými pacienty také cukrovkáře? A jak jim můžete pomoci?

Mám třeba pacientku, která si od tří let sama píchá inzulin. Určitou pomoc je při tomto onemocnění možné poskytnout — lze předcházet komplikacím, sledovat organismus, abychom se vyvarovali růz­ných nebezpečí. Jako lékaři však narážíme na změnu psychiky u pacienta, k níž při diabetu dochází. Cuk­rovkáři jsou často nedisciplinovaní, neradi dodržují pravidla, takže diabetologové tvrdí, že obecně jejich doporučení nedodržují. Nemocný má příděl inzulinu a vlastně mu jakoby nic nehrozí. Pokud má dispozici k dlouhověkosti, může na inzulinu existovat třeba sto let. Ovšem problémem je, že hladina cukru v organismu kolísá a nepodařilo se zařídit, aby příděl inzulinu pracoval stejně jako v těle. To znamená, že reaguje nesmírně jemně na jakékoli výkyvy v souvis­losti s fyzickou námahou, stresem a podobně. Velmi náročná je proto jeho regulace. Příděl inzulinu, který si pacient píchne, je nárazový, nefunguje tak jemně. Stává se proto, že cukrovkářům I. typu hladina cukru v krvi kolísá od hypoglykemie až po hyperglykemii, což poškozuje především cévní systém. Tito lidé jsou pak náchylnější k cévním poruchám, infarktům, mozkovým příhodám… Dochází také k poškození očních cév, sítnice, takzvané diabetické retinopatii, v jejímž důsledku můžou oslepnout. Hrozí i poško­zení cév v ledvinách či diabetická noha, kdy dochází k ucpání cévek v noze, jež může vést až k amputaci. Takovým komplikacím lze předejít lékařskou péčí. Diabetici však chtějí, aby si inzulin vůbec píchat nemuseli. V tomto ohledu je ovšem zklamu.

SMUTEK, STAROST A ZODPOVĚDNOST

Kdybychom se podívali na cukrovku z pohledu psychologa, psychiatra či lékaře tradiční čínské medicíny, k jakým emocím se toto onemocnění vztahuje?

Pokud budeme hledat psychologickou souvislost, určitě existuje, protože cukrovka se vyskytuje v naší civilizaci poslední století až jako epidemie. Před padesáti lety se jednalo o vzácnější chorobu, dnes se u nás blíží počet lidí trpících cukrovkou jednomu milionu, což znamená, že každý desátý člověk bude mít brzy cukrovku. A počet nemocných lidí roste každým rokem. Musí tedy existovat nějaká příčina. Z pohledu čínské tradiční medicíny patří slinivka břišní, orgán, kde toto onemocnění vzniká, do okruhu sleziny. Ta podle Číňanů s sebou nese energii smutku, starostí a zodpovědnosti. Beta-buňky jsou zase svázané s okruhem jater, které jsou spojovány s agresí. Tak jednoduché to ovšem není. Agrese se sice k játrům vztahuje, ale každý člověk na nebezpečí reaguje jinak, někdo se projeví agresivně, jiný naopak upadne do nejistoty a strachu a jedná naprosto obráceně, přestože jde o jeden typ podnětu. Příčiny to­hoto onemocnění vidím především v současné civilizaci, v celé její složitosti. Vyžaduje od lidí stále větší míru zodpovědnosti, zavaluje je starostmi, aby vyho­věli všem požadavkům, které jsou na ně kladeny. Pro lidi je život psychicky stále náročnější, trpí pocitem strachu z budoucnosti a svůj strach přenášejí na své blízké, na děti. Psychosomaticky na to pak všichni zúčastnění doplácejí. Emoce má sílu poškodit orgán a problémy s autoimunitou se dají vyjádřit jako agre­se vůči sobě samému. Tlak civilizace může způsobit, že namísto toho, abychom určitá jednání a postupy vůči naší osobě odrazili agresivitou, vyjádřili vztek, obrátíme ji naopak vůči sobě. Je to těžko psycholo­gicky představitelné, ale funguje to tak. Klasickým případem jsou projevy domácího násilí. Trýzněné ženy se sotva dokážou ohradit vůči násilníkovi. Spíš se stáhnou a řeknou si, že je to trest za jejich cho­vání. Anebo po čase vybuchnou ve vražedné agresi. Do výčtu modelů, které mohou zapříčinit cukrovku, lze zahrnout i častý model, kdy je žena nespokojená se svým manželstvím a nespokojenost-agresi obrátí vůči sobě, místo toho, aby z manželství vystoupila. A když se pak tyto druhy emocí spojí s přetěžováním těla cukry, může vzniknout diabetes.

Stojí za onemocněním cukrovkou třeba i celkový pocit nejistoty, který současná společnost zažívá? Určitě, tradiční model společnosti, který trval něko­lik století, se rozbil. Dříve vydělával peníze muž, za­jišťoval rodinu, vládl jí a byl za všechno zodpovědný. Žena se starala o děti, o domácnost, nebyla informo­vána, sexuálně vzdělávána. Postavení muže bylo ne­otřesitelné, žena nebyla soběstačná, nemohla odejít. Ve společnosti panoval řád, existoval pevný model. V současnosti veškerá tabu padla. Člověk, jenž bere drogy, je najednou vyzvedáván jako idol a podobně. Neexistují žádná pravidla, svoboda je stravitelná jen pro toho, kdo s ní umí dobře nakládat a má vnitřní sebedisciplínu. Pro ostatní lidi je spíš zátěží, nevědí si s ní rady. Ztratili systém, tradici, která tu byla. Touží zpětně po nějakém řádu. Takováto svoboda-anarchie v lidském konání nikdy nebyla v takové míře a lidé jsou z ní stresováni. Tady všude nacházíme souvislosti s chorobami, jako je cukrovka nebo další civilizační onemocnění.

Pavlína BRZÁKOVÁ

Zdroj: Speciál Regenerace 1/2017