Už v průběhu tohoto výzkumu začalo být velmi rychle jasné, že autofagie je klíčový proces pro buněčnou fyziologii. Důležitý je zejména pro schopnost recyklovat náš buněčný materiál a v zásadě obnovovat naše buňky.
Díky dalším experimentům se původní skupina genů, které autofagii kontrolují, rozrostla na víc než třicítku. A prokázaly se také důsledky poruch autofagie – od potíží s imunitou, přes rozvoj tak závažných nemocí, jako je například Parkinsonova choroba, cukrovka druhého typu nebo některé typy rakoviny. Andreas Reichert dodává: „U lidí dochází k odumírání určitých neuronů v mozku a dnes už existuje dostatek důkazů o tom, že se tak přinejmenším částečně děje kvůli tomu, že v těchto neuronech nedochází k řádnému úklidu buněčného odpadu.“ Jedním z aktuálních témat je i souvislost autofagie se stárnutím.
Jak tento proces funguje? Vysvětluje Jan Černý z Katedry buněčné biologie, Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy: „Kvasinky spouští jakýsi plán B – sebezáchovný program, kdy začínají pojídat sebe samy zevnitř. Autofagots znamená samopojídání; tím si začínají vytvářet energetické zásoby.“
Autofagie například má význam pro výměnu energie v buňce i pro tvorbu jejích součástí, ovlivňuje to, jak reaguje na nepříznivé podmínky a jak se vypořádá s napadením bakteriemi a viry. Je také významným faktorem procesu stárnutí celého organismu a její disfunkce má na svědomí mnoho chorob vyššího věku.
Díky Ósumiho práci se také podařilo elegantně vysvětlit další buněčné procesy. Z autogafie, původně okrajového tématu, je tak dnes důležitý vědní obor. A Jošinori Ósumi je od roku 2016 držitelem Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství – právě za objev autofagie.
Jak jsme naznačili výše, autofagický aparát nepřispěchá buňce na pomoc jen v případě nutriční úzkosti, ale i v případě, kdy se do buňky vkrade nějaký ten intracelulární parazit. Do nitra buněk s oblibou před imunitním systémem utíkají mnohé bakterie nebo viry, které využívají enzymy buňky k vlastnímu namnožení. A autofagie je způsob, jak se takových nechtěných návštěvníků elegantně zbavit a ještě na tom případně vydělat nějaké ty živiny. Makrofágy, „profesionální požírači“ imunitního systému, si pomocí mírně modifikované verze autofagie umí poradit např. s Toxoplasmou gondii. Přesně tou toxoplasmou, kterou na vás přenese váš chlupatý kočičí mazlíček a která je podezřelá z toho, že může ovlivňovat i lidské chování.
Autofagické zlikvidování vnitřního nepřítele dokonce získalo už i svůj vlastní název – xenofagie.
